Jaké jsou druhy tlumočení, a kdy zvolit který

Tlumočení může vypadat různě. Proč někdy pracuje jeden tlumočník a jindy jsou potřeba tlumočníci dva? Jak se v tom vyznat? Jak poznat, který druh tlumočení se hodí pro akci, kterou budete pořádat?

Tlumočení je služba, jejíž poskytování není v českých podmínkách regulováno. To znamená, že na trhu s tlumočením působí osoby, od kterých se nevyžaduje žádné speciální vzdělání. Ani pro požadovanou kvalitu tlumočení nejsou státem stanoveny žádné podmínky. Výběr tlumočníka pro konkrétní projekt je proto lepší svěřit profesionálům.

Základní rozdíly mezi jednotlivými druhy tlumočení si vysvětlíme v následujícím článku.

Tlumočení je ústní převod sdělení do jiného jazyka. Ten může probíhat v různých režimech. Základní rozdíl je v tom, zda tlumočník mluví zároveň s řečníkem, nebo se s ním střídá. „Souběžnému“ tlumočení se říká tlumočení simultánní. „Následné“ tlumočení označujeme za tlumočení konsekutivní.

Při simultánním tlumočení mluví tlumočník a řečník zároveň. Díky tomu je simultánní tlumočení přesnější. Je tedy vhodné pro akce s náročným odborným obsahem. V mnoha situacích je simultánní tlumočení výhodnější i proto, protože při něm nevzniká žádná časová prodleva. Delegáti mohou poslouchat tlumočení zároveň s původním projevem, na tlumočníka se nemusí čekat.

Ve své čisté formě se simultánní tlumočení používá na mezinárodních konferencích. Tlumočníci sedí v kabině, proto se tomuto typu tlumočení také někdy říká kabinové. Do sluchátek je tlumočníkům přiváděn zvuk z mikrofonu, který používá řečník, a posluchači mají své staničky se sluchátky, přes které poslouchají tlumočení.

Moderní systémy umožňují propojit jednotlivé tlumočnické kabiny tak, aby bylo zajištěno tlumočení do více jazyků najednou. V praxi to často probíhá tak, že pokud řečník mluví například japonsky, tlumočníci v japonské kabině ho nejdříve tlumočí do angličtiny. Tuto angličtinu pak další kabiny využívají jako podklad pro tlumočení do dalších jazyků, například do češtiny. Česko-anglická kabina tak nemusí vůběc umět japonsky, protože z japonštiny jim to tlumočí kolegové. Pokud vše běží, jak má, neměli by delegáti poznat, že česky tlumočník japonsky vlastně vůbec neumí.

Kabinové tlumočení zajišťují zásadně tlumočníci dva. Důvodem je náročnost této činnosti a schopnost lidského mozku udržet maximální pozornost, která po pár desítkách minut rychle klesá. Tlumočník, který bude tlumočit hodinu nebo ještě více sám, začne dělat chyby a vynechávat informace. Aby bylo tlumočení plynulé a skutečně kvalitní, tlumočníci se zhruba po čtvrthodině střídají. Požadavky na kvalitu zvukového vstupu a vybavení určují mezinárodní ISO normy.

Okrajově se používá forma simultánního tlumočení bez tlumočnické techniky. Jedná se o tzv. šušotáž čili tlumočení šeptem. O této formě tlumočení lze uvažovat pouze jako o nouzovém řešení pro krátká jednání s jedním, maximálně dvěma posluchači, protože nedokáže zajistit optimální kvalitu.

U konsekutivního tlumočení se tlumočník a řečník střídají. Tlumočník se tak musí více spoléhat na svou paměť. Proto si dělá poznámky. Zkuste se někdy podívat tlumočníkovi do bloku. Na zapisování mají profesionální tlumočníci systém. Nezaznamenávají si každé slovo, ale používají speciální značky, kterými zapisují hlavní myšlenky, jména, názvy a čísla.

U konsekutivního tlumočení je nutné počítat s 30 až 40 % času navíc. Je také vhodné myslet na to, že posluchači uslyší projev dvakrát, v originále a pak ještě přes tlumočníka. Konsekutivní tlumočení je vhodné v situacích, kdy simultánní tlumočení není z technických důvodů možné, nebo když je potřeba bezprostřední kontakt s tlumočníkem. Typicky se jedná o doprovod delegací.

Na závěr několik slov o soudním tlumočení. Soudní tlumočení je označení pro tlumočení, které jsou oprávněni poskytovat pouze tlumočníci zapsaní do evidence vedené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Soudní tlumočení upravuje zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který bude od 1.1.2021 nahrazen samostatným zákonem č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, a využívá se v úředním styku, u soudu, policejních výslechů, určitých notářských úkonů a v dalších definovaných životních situacích. Soudní tlumočení může probíhat jak konsekutivně, tak simultánně, a tlumočník je ze zákona povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se v souvislosti s tlumočením dozvěděl.

TIFO 2019: Teaching Translation vs. Training Translators

In November 2019, Ina Maertens, founder of Maertens Legal Translations, participated in this year's edition of Translation and Interpreting Forum (TIFO 2019) organized by Palacký University Olomouc, where she presented a paper with the title Building Interpreter Specialization: Living Up to Client's Expectations.

She spoke about what makes a successful interpreter, and how success is derived from customers' expectations. She explained how ironic it is that experts rely on non-experts (i.e. interpreters) to help them communicate, and emphasized the importance of understanding professional jargon and using it appropriately. She argued that specialization is possible even in a such a small market as the Czech Republic, and shared some examples of techniques she herself uses to develop her specialization. She concluded that building a specialization is a continuous process and key to being a successful interpreter is having a curious mind.

Soudní překlad jinak. Proč (ne)překládat do cizího jazyka

Pro začátek jeden caveat. Ve světě běžného komerčního překladu na Západ od nás se na překládání do cizího jazyka nepohlíží jako na dobrou praxi. Je logické, že překladatelé pracují do jazyka, který ovládají nejlíp. Avšak zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, stanoví, že „tlumočník“ je univerzální odborník, který je schopen jak překládat, tak tlumočit, a to oběma směry. Pro potřeby praxe je však možná tento požadavek zbytečně přísný.

Oddělení soudních tlumočníků od překladatelů se věnoval předchozí článek. Logickým krokem by bylo i oddělení aktivní a pasivní znalosti jazyka.

Problematika překladu do cizího jazyka je zrádné téma, a ani teoretici překladu na něj nemají jednoznačný názor. Zkusme si pro začátek definovat, co je to vůbec mateřský jazyk. Je to jazyk, který nás naučila naše matka? Nebo je to spíš jazyk, kterým mluvíme doma v rodině? Nebo je to jazyk, v němž jsme získali vzdělání? Nebo je to jazyk, kterým nahlas pozdravíme plechovku, která nám zrovna nešikovně spadla na nohu? Je zajímavé, že ani odborná literatura nedává na tyto otázky jednoznačnou odpověď. Překlad do cizího, neboli nemateřského jazyka, je tedy překlad do jazyka, který ovládáme v určitém rozsahu, který je nižší než ten, který jsme se právě snažili definovat.

Současný zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, přitom dává tlumočníkovi obrovskou autonomii. To, k čemu připojil otisk své pečetě, platí do doby, než jeho překlad někdo napadne u soudu. Žádnou povinnost průběžného vzdělávání přitom zákon soudním tlumočníkům neukládá.

Soudní tlumočník, který překládá listinu do cizího jazyka, řeší několik problémů najednou. Za prvé, snaží se pochopit výchozí český text. (Co znamená „zmařit úspěch nabídky převzetí“? Co si máme představit pod „naturálními náležitostmi a zvláštními požitky“?) Za druhé, řeší, jak vystavět větu v cílovém jazyce tak, aby byla srozumitelná a byla gramaticky a stylisticky správná. Musí se rozhodnout, jak naložit s reáliemi a právními instituty, které cílový jazyk nezná, jinými slovy, jak přeložit nepřeložitelné. V překladu do mateřského jazyka se můžeme zaměřit primárně na pochopení toho, co nám říká výchozí text. V překladu do cizího jazyka často nedokážeme ani správně posoudit, zda jsme vyrobili větu, která obsahuje všechny informace, které obsahovat má, a plní svůj účel a ještě zní přirozeně.

Překlad do cizího jazyka je tedy proces, který vyžaduje značné úsilí. Kvalita výsledného textu je přímo závislá na míře jazykových kompetencí překladatele a jeho znalostech právních systémů obou jazykových oblastí. To, že do cizího jazyka překládáme, je skutečnost, kterou je potřeba přijmout. Je ale opravdu nutné, aby to uměl každý soudní tlumočník? Nezlepší se dostupnost jejich služeb, když stát umožní každému uchazeči posoudit, zda si troufá na překlad do cizího jazyka, nebo ho uvede pouze jako pasivní a soustředí se na převod cizojazyčných listin do češtiny?

Kolik znáte takových univerzálních odborníků na bengálštinu? V seznamu soudních tlumočníků je pouze jedno jméno. Pro další příklady nemusíme chodit daleko, stačí se podívat, kolik je v České republice soudních tlumočníků lotyšštiny, která je jedním z úředních jazyků EU. Jsou dva a jsou nuceni cestovat po celé republice.

Důležité je i to, že značný počet soudních tlumočníků nejsou rodilí mluvčí češtiny, a jejich potenciál by mohl být primárně využit právě pro překlad do cizího jazyka. Mimo jiné by se tak omezil počet případů, kdy soudní tlumočník neovládá češtinu na úrovni, která se vyžaduje pro písemný překlad.

Kvalitní regulace by měla reagovat na potřebu. Z množiny listin, které projdou rukama soudního tlumočníka, tvoří značnou část standardizované dokumenty typu matričních dokladů, výpisů a diplomů. U vzácných nebo exotických jazyků v úvahách o jmenováním soudním tlumočníkem hraje roli sebedůvěra potenciálního uchazeče. Tím, že stát požaduje po soudních tlumočnících, aby uměli jak tlumočit, tak překládat, a to rovnou i do cizího jazyka, přichází o odborníky, do jejichž vzdělání investoval, a jejichž odbornost pak není schopen plně využít.

Oddělení aktivní a pasivní znalosti cizího jazyka se tedy jeví jako řešení, které by možná lépe odpovídalo současným potřebám a otevřelo většímu počtu kvalifikovaných odborníků přístup k činnosti soudního překladatele.

---

Zajímá vás soudní tlumočení a překlad?

V nové sérii článků rozkrýváme pohled translatologů.